Tenhle příběh je teprve začátek, i tak si myslím, že stojí za to ho vyprávět jako první. Než vznikl první kalendář, než vznikl Kousek Severu, byla tu jedna cesta, o které jsem si tehdy myslela, že je to jen výlet za klukem na Erasmu. Dnes vím, že to byl začátek něčeho úplně jiného.
Cesta na letiště
Psal se rok 2021.
Jsem na letišti v Praze a pořád ještě nedokážu úplně zpracovat, že jsem se během jedné vteřiny rozhodla, že jedu do Norska.
Rychle jsem zabalila věci do jednoho kufru a vyrazila na letiště. Po odbavení mířím k security checku. Mám u sebe vodu, samozřejmě víc než povolených 100 ml, protože jsem ji nestihla vypít. Tak ji do sebe na jeden lok naliju. Až se mi zvedne žaludek.
Kontrolou projdu. Ve spěchu sbírám věci a najednou nemůžu najít hodinky. Asi jsem je nechala v nějakém boxu, pomyslím si. Nejsou tam. Možná jsou někde zahrabané v báglu. Nemám čas to řešit, a tak vyrážím hledat svou gejtu. Samozřejmě je až na konci letiště.
Boarding už začal. Nejprve kontrolují zavazadla a já se trochu orosím, protože mám pocit, že můj batoh je strašně velký. Vedle mě se paní snaží nacpat obrovský kufr do povolených rozměrů. Nakonec ho tak zmáčkne, že se jí to podaří.
No a já? Trochu se bojím.
Podávám letenku letušce a ukazuji batoh. „To je v pořádku,“ odvětí. Oddechnu si a šťastně kráčím do letadla.
Ve vzduchu
Mám sedadlo u okýnka a těším se na výhled. Když letušky vysvětlují bezpečnostní pokyny, začnu být nervózní. V hlavě si představuji, co všechno by se mohlo stát. Pomodlím se, protože mi to dodává jistotu, že bude všechno v pořádku.
Rozjíždíme se a vzlétáme.
Najednou je všechno jiné. Tajemné, klidné, příjemné. Takový jiný svět.
Mám chuť se do těch obláčků zabořit a už nikdy nevylézt.
Užívám si výhled, dokud se letadlo nezačne nepříjemně pohupovat. Turbulence. Nesnáším je.
Nakonec pilot oznamuje, že zahajujeme přistání. Ještě pár posledních chvil v oblacích, v tom jiném světě, kde svítí slunce a je příjemný klid.
Přistání a ztracený kufr
A pak… přistáli jsme! Jsem ráda, že jsem zase na zemi. Teď už jen najít kufr a vlak, který mě doveze za přítelem. Cesta k zavazadlům je zase dlouhá. Konečně dorazím k pásu a čekám. A pořád nic. Rozhlédnu se po dalších pásech. Zaostřím. Tohle vypadá jako můj kufr. Přijdu blíž. Je to opravdu můj kufr. Jenže je úplně jinde. Podle tabule dokonce přijel z Amsterdamu. Hm. Pěkný, pomyslím si.
Chňapnu kufr a vydávám se hledat vlakové nádraží. To je naštěstí hned přede mnou. Koupím si jízdenku a zjistím, že můj vlak odjel před minutou. Další přijede až za hodinu. Trochu mě to naštve. A tak se jdu znovu projít po letišti. Když jsem to nestihla před odletem, doženu to teď.
Po hodině konečně nastupuji do vlaku. Vybírám si klidnější zónu, abych mohla poslouchat hudbu a trochu se vyspat. Cesta trvá hodinu a půl a je krásná – všude kolem mě je norská příroda, klid, zeleň a výhledy. Cestování vlakem tady má úplně jinou atmosféru.
Po hodině a půl vystupuji v Lillehammeru – moje konečná stanice, kde na mě čeká přítel, který tu studuje na univerzitě.
O pár let později
28. 2. 2024 jsem si do deníku napsala:
„Nevím, zda se naše společné přání – odstěhovat se do Norska – splní. Nicméně se o to snažíme. I když já asi méně než David. Chodíme každé pondělí na kurz norštiny. Učení nového jazyka nejde jako po másle, ale snažíme se vydržet. Už se budeme učit rok a půl a pořád mám pocit, že jsme na začátku. Ale asi je to v pořádku.“
Když se dnes ohlédnu zpátky, přijde mi krásné vidět, kde to všechno začalo – jeden Erasmus a jeden výlet za ním.
Dnes žijeme s Davidem v Lillehammeru a Kousek Severu vznikl přesně z týhle touhy vracet se zpátky do Skandinávie – nejdřív jako kalendář jen pro nás, dnes jako něco, co sdílíme s vámi. Příště vám povím, jak vznikl úplně první kalendář.
